5. část

Tehdejším šéfdirigentem SOČRu byl pan Otakar Jeremiáš. Člověk mohutné postavy, širokého gesta, náramný muzikant. Dalším dirigentem byl Otakar Pařík, otec dnešního dirigenta stejného jména. Někdy dirigoval i šéf hudebního oddělení pan Karel Boleslav Jirák (ten po roce 1945 odešel působit do USA a vrátil se nakrátko až v roce 1968). V tomtéž roce jsem mu veřejně provedl jeho 5. symfonii). Zásluha a práce Otakara Jeremiáše pro SOČr a vlastně pro Český rozhlas je neobyčejná. Vždyť první rozhlasový orchestr byl vlastně jakýsi „šraml“, tedy kvarteto s harmoniem. Původně se vysílalo z primitivního stanu ve Kbelích roku 1923, na podzim 1925 smyčcové sexteto, dále roku 1926 už 20ti členný orchestr, vedený dirigentem Jožkou Charvátem. V tomtéž roce měl Český rozhlas, tehdy zvaný „Radiojournal“ už 170000 akcionářů. Vysílalo se na Vinohradech v budově Orbisu, v sále, kterému se dodnes říká Radiopalác. První veřejné koncerty nesou datum 1926-1927. V roce 1931 čítal orchestr 45 členů, 1936 již 70 a postupně v letech 1940 až 1973 konečně dosáhl počtu 110. Pan Otakar Jeremiáš zvyšoval počet členů orchestru, ale zvyšoval i jeho kvalitu. Měl poněkud usnadněnou práci tím, že v Praze bylo tehdy mnoho výborných hudebníků, ale málo orchestrálních těles. Pan dirigent Jeremiáš si vybíral ty nejlepší hudebníky a měl pro ně i vyšší gáže, nežli tehdy umělci České filharmonie. Tenkrát před 2.světovou válkou měl koncertní mistr České filharmonie měsíčně 1.250,- Kč, kdežto řadoví hráči SOČRu nastupovali se základním platem 2.000,- Kčs. Z tehdejších předválečných pražských orchestrů, tedy v letech 1925-1935 stojí ještě za zmínku hlavně orchestr z původně nezaměstnaných hudebníků, zvaný FOK. Tedy dnešní Pražští symfonikové, potom orchestr Národního divadla, orchestr tehdejšího Německého divadla (dnes Státní opera), s vynikajícími dirigenty Szélem a Josefem Keilbertem. Tento německý orchestr se po válce přesunul do západoněmeckého Bambergu, kde až do nedávna byl považován za orchestr český. Snad ještě by stálo za zmínku poloprofesionální Orchestrální sdružení. Ale dnes už o něm nikdo neví. Ještě připojím jednu malou vzpomínku na pana Otakara Jeremiáše. Nastudoval a živě vysílal Janáčkovu operu Výlet pana Broučka na Měsíc. V této opeře byla malá rolička jakéhosi básníka, který velebí svého mecenáše. Jméno básníka je Čech a ta básnička zní takto:

I.
„Poženáni tvoji rtové,
jimiž šťastni tisícové,
požehnaný buď tvůj zor,
kterým vzpřímen charý tvor“.

II.
„Nechtěj drásat, nechtěj, duši moji,
přikyň libě, přikyň mému znoji,
čupřiny tvé mračné stále věnče,
dík ti za vše vzdávám, oslavenče,
dík ti za vše vzdávám,
dík ti za vše vzdávám!“
 

Ten popěvek napsal Janáček pro vysoký tenor. Vysoký tenor avšak nebyl k dispozici a tak jsem byl já, altista, vybrán abych sóloval i v Janáčkově opeře. Naučil jsem se to dost snadno a při orchestrální zkoušce jsem se pevně držel notového zápisu. Ovšem ta druhá sloka byla v partituře napsána jinak, o sekundu níže. Já jsem se ovšem skálopevně držel svého notového zápisu, tedy zápisu chybného, čili nešlo to s orchestrem dohromady. Pan dirigent orchestr zastavil a přísně se na mě podíval. Když jsem i po druhé tvrdě vedl svou, zastavil opět orchestr, podíval se na mě ještě přísněji a pronesl: „Zabiju, určitě zabiju!“ Vzal partituru, přinesl ji ke mně a ukázal správný zápis. Já jsem mu předložil svůj chybně napsaný part.